Tajemství básníkovy tváře

PRAHA Kdekdo sice zná Máchovo dílo, Máj recitují zpaměti nesčíslné generace milenců, ale až donedávna nikdo netušil, jak básník vypadal. Jeho tvář zůstávala zahalena tajemstvím, jehož roušku strhl až prof. MUDr. Emanuel Vlček, DrSc., antropolog světového jména, proslavený zejména výzkumem ostatků historických osobností. Ke srovnání napomohl tvar Máchovy lebky a obličeje. Antropolog mohl číst nejen z odlitku lebky, ale vycházel i ze svědectví Máchových současníků. Je prokázáno, že básník byl dinárského typu, dlouhého obličeje, měl tmavomodré oči. Tvar lebky toto svědectví potvrzuje, říká profesor Vlček. Dinár je horský typ, kostnatý, vyšší, tmavý, astenický. Známe i výšku. Mácha měřil 175 cm. Při rekonstrukci obličeje pomohly i autentické zprávy o Máchově poranění. Dva na sobě nezávislé dobové popisy jsou prakticky shodné, navíc jsou stopy po zranění zachyceny i na dobové kresbě malíře Umana.
 
 

Socha K. H. Máchy na Petříně

Jak vypadal Karel Hynek Mácha ?

KŘIVÝ NOS, ZATO KRÁSNĚ KLENUTÉ ČELO

Na začátku byla jen lebka...

Profesof Vlček při práci

Šestý májový den roku 1939 není v ulicích k hnutí. V tichém vzdoru proti německé okupaci pohřbívá Praha básníka Máje. Už 1. října 1938, těsně po Mnichovu, byly Máchovy ostatky potají vyzvednuty z litoměřického hřbitova a v temné noci převezeny do Prahy. Z 5. na 6. května 1939 jsou uloženy ve vyšehradské kapli. Karla Hynka Máchu čeká po 103 letech druhý pohřební obřad. První pohřeb vůbec nebyl okázalý. 8. listopadu 1836, dva dny po smrti, bylo tělo 26tého koncipienta, zaměstnaného u místního advokáta Josefa Filipa Durase, spuštěno do hrobu. Na hřbitově bylo jen několik lidí, mezi nimi i Máchův bratr Michal, povoláním mlynářský tovaryš. Má skvělou paměť, kterou ještě na sklonku příštího století poslouží moderní vědě. Nedlouho předtím, 23. dubna 1836, se básník dočkal prvního vydání Máje v nákladu 600 výtisků. Těšil se na svatbu s Lori Šomkovou. Měla se konat právě 8. listopadu. Krutý osud si vynutil změnu. Pohřeb místo sňatku.

KDEKDO SICE ZNÁ Máchovo dílo, Máj recitují zpaměti nesčíslné generace milenců, ale až donedávna nikdo netušil, jak básník vypadal. Jeho tvář zůstávala zahalena tajemstvím, jehož roušku strhl až prof. MUDr. Emanuel Vlček, DrSc., antropolog světového jména, proslavený zejména výzkumem ostatků historických osobností.

Z DOBY mezi říjnem 1938 a květnem 1939, kdy byly Máchovy ostatky uloženy nejdříve v krematoriu, poté u známého antropologa Jiřího Malého, pochází cenný materiál, který vědeckému výzkumu po letech velmi usnadnil práci. Zachoval se velmi kvalitní odlitek lebky od malíře Boitlera, rentgenové snímky, pořízené profesorem anatomie Ladislavem Borovanským, rovněž i přesné zpracování kosterních pozůstatků profesorem Malým. Po letech stál profesor Vlček před dvěma stěžejními úkoly. Za prvé má určit, zda se skutečně jedná o Máchovy ostatky. A pak? Najít ztracenou básníkovu tvář.

KE SROVNÁNÍ napomohl tvar Máchovy lebky a obličeje. Antropolog mohl číst nejen z odlitku lebky, ale vycházel i ze svědectví Máchových současníků. Je prokázáno, že básník byl dinárského typu, dlouhého obličeje, měl tmavomodré oči. Tvar lebky toto svědectví potvrzuje, říká profesor Vlček. Dinár je horský typ, kostnatý, vyšší, tmavý, astenický. Známe i výšku. Mácha měřil 175 cm. Při rekonstrukci obličeje pomohly i autentické zprávy o Máchově poranění. Dva na sobě nezávislé dobové popisy jsou prakticky shodné, navíc jsou stopy po zranění zachyceny i na dobové kresbě malíře Umana.

JEŠTĚ JAKO ŽÁK školy u sv. Petra, v sedmi osmi letech, spadl Mácha ze zvonu. Musel to být pád ze značné výšky, současníci popisovali jizvy na jeho obličeji. Protože zranění bylo těžšího rázu, je nasnadě, že muselo zanechat stopy i na lebce. Profesor Vlček přikyvuje: Nad pravou očnicí je viditelná dobře zhojená jizva, zalamovaná do značné hloubky. Druhá jizva je patrná na pravé horní čelisti. Úrazem byla proražena stěna čelistní dutiny, jejíž strop pak vystoupil znatelně vzhůru. Chlapec si vyrazil při pádu několik zubů - na pravé horní čelisti chybějí, levá strana i celá dolní čelist postiženy nejsou. Muselo dojít k přeražení nervně cévních svazků. Úraz způsobil zřetelné uhnutí kostry nosu doleva. Špice nosu se odlomila, na levé nosní kosti jsou vidět následky zlomeniny, zřetelné jsou i stopy hojení.

PRO ANTROPOLOGA je příznivé, že k úrazu došlo v raném věku, kdy se skelet ještě utváří. U dospělého jedince by se stopy po úrazu prakticky neprojevily. Stačí tyto důkazy? Stoprocentní jistotu poskytne  zpráva o Máchově poloze na úmrtním loži a v rakvi. Básníkův bratr Michal tvrdil, že levá ruka byla sevřena v pěst a složena napříč přes hrudník, zatímco pravá byla natažena podél boku. Bylo zvykem dávat mrtvému do sepjatých rukou růženec. U Máchy připadala v úvahu jen levá ruka. Tu - jak víme - měl složenu přes hrudník. Poznatky profesora Vlčka souhlasí s Michalovým tvrzením: Zkoumání pozůstatků nám odhalilo, že měď z řetízku růžence zbarvila měděnkou kosti levé ruky a loketní partie pravačky. Při exhumaci v roce 1938 nebyla zjištěna žádná změna v uložení ostatků. Mácha ležel tak, jak byl v roce 1836 do rakve uložen. Tímto zjištěním je vyřešen úkol číslo 1. Zkoumané pozůstatky patří Máchovi.

BOD ČÍSLO 2. Jak Mácha vypadal? Proč si vědci záhadou básníkovy tváře nelámali hlavu v době mezi vyzvednutím ostatků a jejich uložením na Vyšehradě? V pohnuté době mezi Mnichovem a okupací země nebyl zřejmě čas ani nálada na podrobné zkoumání, soudí Vlček. Věda také neměla k ruce dnešní moderní techniku. Přesto je s podivem, že si nikdo nevšiml zjevných anomálií na obličejovém skeletu a chrupu. Nikdo také správně nepřečetl rentgenové snímky profesora Borovanského. Mácha měl klešťovitý skus, nikoliv běžný nůžkovitý, kdy horní čelist nepatrně přesahuje přes dolní.

PRAVÁ ČELISTNÍ DUTINA je takřka o centimetr výš, než bývá obvyklé. Antropolog může z klešťovitého skusu hodně vyčíst. Dominantní je vystouplá, vyčnívající brada, s trochou nadsázky lze říci - výbojná. Tyto poznatky ale Máchovu tvář neodhalí. Antropolog dál trpělivě skládá mozaiku dávných svědectví, aby k nim přidal rozhodující důkaz, podepřený poznatky dnešní vědy. Mácha měl prý kdysi sedět modelem malíři Maškovi, který podle skici pak namaloval obraz Jana Křtitele na zámku Valdštejn u Turnova. Máchovi přátelé, včetně Karla Sabiny, kteří chtěli mít v roce 1858 v básníkově sborníku jeho portrét, vyslali na zámek malíře Umana. Ze tří skic vybrali tu, která nejvíc odpovídala jejich vzpomínkám, které ale musely být po dvaadvaceti letech značně vybledlé. Konečná verze vyšla ve sborníku jako litografie, ale značně se liší od toho, co zjistí věda koncem 20. století.

V ROCE 1906 se objevil údajný Máchův portrét z dílny Zachariáše Quasta. Odborníci ale tvrdili, že jde o malířův autoportrét, i když Quast prý - podle jiných svědectví - vypadal úplně jinak. Je zde ještě jedno důležité vodítko. Máchův autoportrét, nakreslený v roce 1832 na zadní straně zápisníku nazvaného Poznamenávání. Víme, že Mácha dobře maloval, zachovalo se několik obrázků, například nádherná kresba ležící dívky. Na autoportrétu dal básník vyniknout - takřka na hranici karikatury - zdeformovanému nosu. Vtipkoval na svůj účet: Nevadí, mám sice křivý nos, ale zato krásně klenuté čelo.

K ROZLUŠTĚNÍ záhady musela nastoupit věda a technika. Ke slovu přišly metodika a postupy, užívané běžně v kriminalistické praxi. Ze všeho nejdřív profesor Vlček přistoupil ke grafické rekonstrukci. Na kresby lebky nanášel jednotlivé svalové vrstvy. Pak je postupně překryl měkkými tkáněmi, podkožím, kůží. Poúrazové změny v obličeji vědě nemálo pomohly; antropolog si tak mohl doplnit poznatky, získané proměřením lebky a posouzením morfologického utváření kostí. Grafická rekonstrukce vychází z lebky, pokračuje přes svalstvo - kyvač, týlní a mimické svalstvo, utváření nosu... Mimochodem, na lebce je zřetelně vidět, že osa nosu výrazně uhýbá doleva. Nemohu na lebku nanášet svalstvo, jak se mi zachce, vysvětluje profesor Vlček. Všechny hodnoty určují přesné tabulky, které vznikly dlouhodobým ultrazvukovým měřením na pitevních materiálech i na živých jedincích. Ultrazvuk je v tomto případě velkým pomocníkem, protože při měření živého člověka je zachován tonus, neboli napětí svalstva, zatímco u mrtvých se projeví úbytek vody v tkáních.

NA ZÁKLADĚ Máchova autoportrétu vznikla - na základě zkoumání lebky - grafická rekonstrukce. Pak superprojekce, promítnutí rekonstrukce do autoportrétu. Následuje plastická rekonstrukce lebky, pokryté svalovými partiemi podle přesného měření. A znovu autoportrét, tentokrát jeho superprojekce do plastické rekonstrukce. Pak superprojekční porovnání grafické a plastické rekonstrukce. Všechny obrázky do sebe zapadají.

ZBÝVÁ POSLEDNÍ dějství. Plastická, trojrozměrná rekonstrukce pomocí tří modelů, od neporušené lebky až po řez básníkovou, po letech objevenou tváří. Zřetelná je jizva nad obočím, rozseknutá pravá tvář, rýha od křídla nosu k pravému koutku úst je napnuta; to souhlasí, básník měl poraněny mimické svaly. Hovořil o tom bratr Michal: Při úsměvu ho to táhlo za koutek! Špice nosu ubíhá do strany. Mácha si musel při pádu ze zvonu pořádně natlouct. Při plastické rekonstrukci už nenanášíme svalové vrstvy na papír, nýbrž na lebku, vysvětluje profesor Vlček. Nejprve hlavní žvýkací svalstvo, pak postupně spánkové, spodní a vrchní mimické svalstvo, nosní chrupavky. Vše se překryje měkkými tkáněmi. Od skutečného původního tvaru obličeje se můžeme odchýlit jen nepatrně.

MĚŘENÍ JE PŘESNÉ. Pro fantazii není ve vědě místo. Tloušťka měkkých tkání na horní části lebky je šest milimetrů. Na kořeni nosu osm. Na hřbetě nosu tři. Antropologova práce končí. Tajemství je rozřešeno. Už známe tvář básníka lásky. Teď může přijít ke slovu umělec. Budiž mu dovolena tvůrčí nadsázka. Jsou drobnosti, které antropolog zjistit nemůže: účes, výraz očí. Sochař Milan Knobloch podle výsledků vědeckého zkoumání vytvořil Máchovu bustu. Básník má na ní vlasy sčesány napravo, zpola zakrývají krásně klenuté čelo. I tento detail zřejmě odpovídá skutečnosti. Máchův bratr Michal přece zanechal příštím generacím svědectví: Vlasy měl hozené vpravo, loknou si kryl jizvu.
TEXT JIŘÍ MARGOLIUS

KRESBY EMANUEL VLČEK

1 - Máchův autoportrét z deníku Poznamenávání, 2 - Grafická rekonstrukce, 3 - Superprojekce grafické rekonstrukce do autoportrétu, 4 - Nanášení svalových vrstev, 5 - Superprojekce autoportrétu do plastické rekonstrukce, 6 - Srovnání grafické a plastické rekonstrukce pomocí superprojekce.